Tam, kde hřadují spanilé duše zesnulých komunistů…

Dějiny Indonésie jsou relativně krátké, přesto velmi pohnuté a krvavé. Pro důkazy není třeba chodit až na Timor nebo na Moluky, stačí zůstat na Bali. Přestože z krojovaných davů s květinami ve vlasech, které se za zvuků gamelanu modlí ve stinných hinduistických chrámech, doslova vyzařuje pokoj a mírumilovnost, nenechme se mýlit; pod povrchem prostého a nenápadného vesnického života i dnes často bublají silné vášně, a když se dvě vesnice – nezřídka kvůli nějaké prkotině, třeba kvůli tomu jedinému správnému provádění určitého rituálu – pustí do sebe, může konflikt eskalovat do té míry, že je ke znovunastolení pořádku třeba přivolat armádu.

Temná stránka balijské povahy se projevila i v bouřlivých šedesátých letech, v pozapomenuté kapitole indonéských dějin, o níž se dnes téměř nemluví a neučí se o ní na školách, takže příslušníci mladších generací o ní často nemají ponětí. Když se po neúspěšném komunistickém puči v pětašedesátém roce vystřídali u moci dva prezidenti s matoucně podobnými jmény – místo Sukarna nastoupil Suharto -, začaly po celé Indonésii kruté protikomunistické čistky. Paranoidní armádě stačilo i pouhé podezření ze sympatizanství s komunisty; nic nevyšetřovala a s nikým se nemazlila, což vedlo k tomu, že se mnozí místní začali udávat navzájem jen z nevraživosti nebo ze závisti. Měli jste problém se sousedem, šli jste ho udat jako komunistu, a mohli jste si být jistí, že už se nevrátí. Ti “šťastnější” z udaných byli jen deportováni na molucký ostrov Buru, ostatní prostě zastřeleni, někdy rozsekáni mačetami. Na Bali bylo během necelého roku pobito 80 000 lidí, pět procent tehdejší populace.

K jednomu z velkých masakrů došlo také ve vesnici Petulu, nedaleko Ubudu, kde údajně zemřelo mnoho nevinných. Pamětníci vyprávějí o dlouhlém příkopu, na jehož okraji byli klečící nešťastníci nemilosrdně popravování střelou do zátylku. Přeživší vesničané brzy po děsivých událostech uspořádali velký očišťovací obřad, aby celé místo zbavili negativní energie. Jen pár dní po obřadu se pak stali svědky nezvyklého jevu: do vsi neznámo odkud a neznámo proč přiletělo obří hejno bílých volavek, které se usadily na stromech podél cesty ke svatyni. Někteří vesničané se je pokoušeli chytat, ale v noci je prý pronásledovaly zlé sny, proto uvězněné ptáky ráno znovu pustili. Volavky se rozletěly po okolních rýžových polích, ale večer se znovu vrátily do vesnice a opět usedly jen na stromy podél cesty ke svatyni. A další den zrovna tak… Petulští postupně začali chápat, že získali nové, bělostné sousedy, a protože každodenní svět Balijců je plný nadpřirozených sil a balijská mysl nikdy nemá daleko k tvorbě nových mýtů, není nijak překvapivé, že se obě události – děsivý masakr mnoha nevinných lidí a přílet ušlechtilých bílých ptáků – spojily v jedno a na volavky, které v Petulu v hojném počtu hnízdí dodnes a staly se dokonce svým způsobem turistickou atrakcí, se pohlíží jako na duše nevinných zesnulých.

800true dots bottomright 533false false 800http://www.nickchanger.com/wp-content/plugins/thethe-image-slider/style/skins/frame-black
  • 5000 fade false 60 bottom 30
    Slide1
  • 5000 fade false 60 bottom 30
    Slide2

4 reakcí na Tam, kde hřadují spanilé duše zesnulých komunistů…

  1. Radka napsal:

    … no to je jasné, duše těch nevinných vesničanů se vrátily… taky bych tomu věřila…

  2. Alena Volfová napsal:

    Už Tě nebudu otravovat doma záludnými otázkami a přečtu si zase něco zajímavého na Tvých stránkách. Mystika je asi pro Indonésii příznačná, ale já jsem ateista, který v tom vidí jen a jen realitu, že volavky našly příhodné klima, potravu a klid. Sice se k víře nehlásím, ale přece jen, co kdyby……

  3. coty napsal:

    pockej, to je tam, jak jsme se tam na ne jeli podivat? o tom mytu se v pruvodci nezminujou… zajimavy

  4. Bíbr napsal:

    Některé ty volavky opravdu vypadají komunisticky :-D

Zanechat komentář

Klid, email se nikomu do rukou nedostane... Všechna pole s * je nutno vyplnit.

*